Uniformitariánská záhada zarovnání horských povrchů

Michael J. Oard
Přeložil Jakub Haver a Pavel Kábrt (kreacionismus.cz)

Náhorní plošiny jsou společným znakem napříč po celé zemi.^1,2 Ale pro světské badatele jsou tyto zarovnané povrchy často nepochopitelné, protože není vůbec neobvyklé najít je na vrcholcích nerovných hor (obrázek 1):

“Rozsáhlé plochy s nízkým topografickým sklonem na strmých horských pásmech, ať již tvořící rozsáhlé zarovnané plošiny nebo terasovité plochy na úbočích (pedimenty), jsou v horských pásmech široce rozšířené po celém světě.”³

Uniformitariánští vědci neznají odpověď

“Tak nízké spády jsou záhadné proto, že očekávaných ˃50 % celkové denudace (zarovnávání terénu) a 40 % chemické denudace se vyskytuje na nejstrmějších ~10 % kontinentálního povrchu Země, tj. zejména v horách …. To by mělo svědčit o tom, že šance na přetrvání zarovnaného terénu v horském prostředí jsou mizivé.”³

Některé názory byly svévolně zamítnuty

Je zajímavé, že i když sekulární vědci nedokážou vysvětlit rovinatost nebo erozi těchto ploch, nejsou otevření možnosti, že by to mohl být důsledek globální Potopy. Mé vysvětlení odmítají jednoduše proto, že jsem kreacionista: “(pozn.; zde budeme ignorovat kreacionistické pohledy na náhorní plošiny, např. michael.oards.net/)”.³ Stejně tak odmítli vysvětlení poskytnuté Ollierem a Painem, zjevně proto, že Ollier a Pain plně neakceptují tektonické pohyby desek.⁴ Ollier a Pain věří, že vrstvy byly nejprve zvrásněny, a pak zarovnány v miocénu, rané části pozdních třetihor, a pak byly globálně vyzdviženy během pliocénu a pleistocénu, velmi pozdních třetihor.⁵ Z tohoto důvodu byla většina zarovnání dokončena před zformováním pohoří.

Zarovnané plošiny a pedimenty byly vyřezány při ústupu Potopy

Vysvětlení Olliera a Paina týkající se časové posloupnosti, jak se formovaly horské plošiny, je obecně správné, ale již nedokážou udržet rovné povrchy před erozí po miliony let, takže je pravděpodobné, že jejich chápání celkového časového rámce je špatné. Argument Calveta a jeho týmu je slabší než Ollierův a Painův, protože v tomto rámci žádným jasným způsobem nespojili rovinné plochy s jedinou událostí, dokonce ani se samostatným souborem příčin, a tak jsou při vysvětlování pozorovaných jevů nuceni uchýlit se k neznámým ‘okolnostem případ od případu’.³ Ve skutečnosti nemají žádnou představu o tom, jak vysokohorské rovinaté plochy vysvětlit.

Základním problémem jak pro Olliera a Paina, tak i pro Calveta a jeho tým, je dlouhý čas. Dlouhé věky zeslabují spojení mezi příčinami a důsledky natolik, že je prakticky nemožné stanovit příčinné souvislosti mezi pozorovanými účinky. Ovšem Potopa je konkrétní událost dostatečně krátká na to, aby umožnila výzkumnému pracovníkovi představit si hodnověrné příčinné souvislosti v pozorovaných geologických jevech a jejich vazbách, a také adekvátní příčiny pro jevy, které vidíme. Jinými slovy, pravděpodobnost popisu příčina-důsledek má větší šanci při zasazení do kontextu Noemovy Potopy.⁶

Pokud tedy jde o vysokohorské rovinaté plochy, lze je nejlépe vysvětlit jako důsledek Ústupové fáze Potopy. Během ústupu vod Potopy kontinenty a hory vzrostly spolu s množstvím eroze.^1,2,7 Dá se očekávat, že v průběhu elevace horstev budou prudké proudy vody zarovnávat a erodovat vrcholky horstev. Pokračující zdvihání hor a vyrývání koryt rozdělí velké zarovnané plochy do izolovaných zbytků v blízkosti vrcholků hor. V nižších polohách tato eroze rozdělí zarovnané plochy do velkých oblastí, jako jsou roviny a náhorní plošiny, v závislosti na velikosti elevace. Hlavní události tohoto charakteru nastaly během Slábnoucí fáze Potopy nebo ve fázi Tvorby velkých vodních ploch Potopy.⁸

Jak se hory a náhorní plošiny objevily nad vodami Potopy, voda si musela vyrývat kanály dolů do údolí. V horských údolích rychle proudící voda do klesajících oceánských pánví zarovnávala nerovné povrchy podél okrajů hor, zvané pedimenty (kamenité plošiny s nízkým sklonem, často na úbočích hor).^1,2,9 Zarovnané plochy a pedimenty stále existují, protože k jejich zničení erozí nebyl dostatek času, a to zejména v suchých až polosuchých oblastech. Nedostatek eroze je jen dalším důkazem, že hluboké věky jsou špatnou konstrukcí a že náhorní plošiny jsou velmi mladé.

Ollier a Pain by datovali náhorní plošiny do středního kenozoiku (třetihory). Calvet s kolegy by je také většinou datovali do kenozoiku: „Přítomnost erodovaných ploch v mnoha pohořích kenozoického věku vzbuzuje problémy [zvýraznění přidáno]”.³ Vůči této koncepci stojí biblický rámec, ve kterém k velkému zvedání pohoří a zarovnávání povrchu docházelo v druhé polovině Potopy v průběhu odtoku jejích vod ¹⁰ nebo v Ústupové fázi.⁷ To by znamenalo velmi pozdní hranici mezi Potopou v třetihorách a fází po Potopě v oblastech se zarovnaným terénem a pedimenty, přistoupíme-li kvůli možnosti diskuze na evolucionistický časový geologický rámec.